Jdi na obsah Jdi na menu
 

Waterloo 2015

Dvousté výročí Waterloo, závěrečné bitvy napoleonských válek. Zlatý hřeb série dvoustých výročí s grandiózními plány účasti šesti tisíc vojáků. Obrovské očekávání. A neskutečný opruz už tři čtvrtě roku před akcí v podobě neuvěřitelného systému individuální registrace, který ale hravě překonali přímo na místě. Ale pěkně popořádku.

Když se k nám na podzim loňského roku dostala informace o individuální registraci na Waterloo 2015, nevěřili jsme, že to můžou myslet vážně. Nicméně mysleli. Místo osvědčeného systému hlášení jednotek jako celků se musel každý jeden voják registrovat pomocí čtyřstránkového formuláře na stránkách akce. Obsahoval takové perličky jako potvrzení, že budeme pojištění, informace o tom, kdy hodláme přijet a zda budeme vyžadovat parkování, nebo třeba dělostřeleckou hodnost „kanón“. Pro nás dělostřelce to vůbec bylo veselé, neboť podle požadavků pořadatelů měla být děla také zaregistrována, přitom ale nešlo pro dvě registrace použít stejnou e-mailovou adresu. Ale co bychom pro tuhle parádu neudělali, i zbytečnou mailovou schránku si založíme. Že se nakonec všechno před Vánoci upravovalo pomocí excelovských tabulek uspořádaných po jednotkách (!) nás příliš nepřekvapilo, ale aspoň jsme čekali, že se z toho organizátoři poučí. Kdepak, v dubnu po nás chtěli, abychom jim opět každý jeden do formuláře doplnili, kdy hodláme přijet. Když jsem jim odepsal, že už mě poněkud unavuje jejich posedlost formuláři a že prostě přijedeme všichni v autobusu CENSu, odpověděli mi, že všechny komplikace jsou v první řadě způsobeny naší neschopností vyplnit správně formuláře a že oni to dělají ve svém volném čase a nemají kapacity na to zadávat informaci o příjezdu ručně každému vojákovi. No, na tenhle mail už jsem neodpověděl, neb mi došla slova.

Ale pokročme blíže samotné akci. Z organizátorů nakonec úspěšně pro všechny registrované vypadly QR kódy, podle kterých nás měli při příjezdu identifikovat, a dokonce i papír potvrzený od belgické policie, že jim tam vezeme dělo a pušky. Pěkně jsme si všechno natiskli a uchystali se ke středečnímu odjezdu. První komplikace nastaly poměrně záhy. Jelo se dvěma autobusy, každý měl svůj přívěs. My jsme vezli dvě děla, naše a 5ème, na což jsme dopředu upozornili. Jenže asi došlo k záměně přívěsů a nejenom, že v našem přívěsu byla konstrukce na uchycení jízdních kol, která nám ukrutně zavazela, navíc nám ještě po naložení pěchoty v Hrušovanech řidiči oznámili, že přívěs je přetížený a takhle jet nemůžeme. Přeložili jsme obě hlavně a další těžší věci do zavazadlového prostoru autobusu a modlili se, aby už to řidičům stačilo a odvezli nás. Naštěstí to prošlo a cesta za slovutnou porážkou se neskončila hned za humny.

Do Belgie jsme dorazili bez komplikací. Na okraji Bruselu jsme si nakoupili v supermarketu a jali se dohledávat registraci. Projeli jsme kolem mohyly se lvem a spatřili jsme také monstrózní tribuny kolem bojiště. Vypadalo to opravdu nezvykle. Registrace oproti našemu očekávání proběhla naprosto hladce, oproti QR kódu jsme dostali informační papíry a klasický stahovací náramek (který ale většině z nás neutáhli sami, takže jsme si ho samozřejmě nechali uvolněný, aby šel sundat). Když jsme pak kolem třetí odpoledne dorazili k našemu táboru (celkem byly tři: francouzský gardový, francouzský řadový a spojenecký), vyložili jsme věci, složili obě děla a obskládali je bagáží. Pak jsme se vydali zjistit, kde se vlastně máme usadit. Tábor byl opravdu velký, ve výsledku v něm bylo odhadem 1500 lidí. Od vstupu se mírně svažoval a diagonálně naproti zase stoupal. Milý čtenáři, hádej, kam jsme byli umístěni. Tušíš správně, v onom nejvzdálenějším a nejvyšším bodě tábora. Vytáhli jsme tedy s vypětím všech sil obě obtěžkaná děla na místo a začali stavět stany. Vykopali jsme ohniště, pozdravili se s dalšími českými jednotkami v okolí a začli se zabydlovat. První šok jsme utrpěli, když jsme zjistili, že sice máme poblíž našeho rohu tábora mohutnou baterii toi-toiek včetně skvělých čtyřlístků konverzačních pisoárů, ale že nám tam jaksi zapomněli natáhnout vodu na umytí. A nejen že u našich záchodů nebyla vůbec žádná, ona celkově byla voda řešená jedním, jakože skutečně jedním, kohoutkem. Pro patnáct set lidí. Jeden kohoutek...

S další místní zajímavostí jsme se setkali, když jsme šli nafasovat avizované suroviny na jedno jídlo denně. Dostali jsme bednu se sardinkami, nějakou pikslu masa, slané buráky a spoustu balíčků brambůrek. Z této kombinace jsme byli poněkud zmateni, ale pak jsme seznali, že sardinky a brambůrky budou nějaká kontinentální varianta fish&chips. Večer jsme zasedli k pikniku a bylo nám dobře.

V pátek dopoledne se fasoval prach na večerní bitvu. Stoupli jsme si do dlouhé fronty, ve které stála povětšinou pěchota. Když jsme už ve frontě stáli asi hodinu, zjistili jsme, že dělostřelci fasují prach dohromady skrze člověka, který měl asi formálně dělostřelectvo na starost, ale hlavně měl všechno těžce na háku. Označme si ho jako Joudu. Vyšli jsme s ním přímo ke stánku a vyžádali si několik desítek kilo střelného prachu pro všechna děla. Když už jsme tam jako blbci tak dlouho stáli, použil nás zrovna jako soumary. A teď je na místě popsat, jak vlastně výdej prachu probíhal. Asi tak dvacet metrů od stánku byl v chráněné zóně plácek obehnaný plotem, kde byl patrně složený prach. Chlapík s pickupem vždycky přejel od stánku k prachárně, naložil tři bedny (tj. naprosto směšně malé množství) a dovezl ho ke stánku. Tam pikslu po piksle brali, zapisovali si jejich čísla a vydávali je proti podpisu jednotkám. I nám dováželi prach po třech bednách, takže jsme si na něj chvíli počkali. I my jsme museli podepsat převzetí. A pak, pak jsme prostě těch několik desítek kilo vzali na ramena a nesli je přes celý tábor, kolem otevřených ohňů, do dělostřeleckého ležení. Proč ne, hlavně že je na všem řádně bumážka a podpis.

Dostali jsme osm kilo prachu jako všichni ostatní. Nicméně narozdíl od ostatních je u nás většina mužstva vybavena puškou, jak se patří. I vydal jsem se znovu do fronty získat prach i do pušek. U stánku mi řekli, že veškerý prach pro dělostřelectvo jsme si odnesli a máme si to vyřídit s Joudou. Tedy šel jsem za Joudou, ten mi ale řekl, že v bednách má prostě osm kilo na kanón a tím to hasne. Po krátké poradě s jednotkou jsem sebral odvahu a šel bojovat s úředním šimlem. U stánku jsme si celkem rychle vysvětlili, že dělostřelci s puškami jsou pro jejich tabulky věc nevídaná, ale k mému velkému překvapení celkem bez potíží prach vydali. Další dvě kila k dobru, tak se nám to líbí!

Po obědě jsme se pomalu začli plašit. Bitva sice měla začít až v osm, ale donesly se k nám informace, že bychom měli vyrazit už kolem třetí (ne že by nám to někdo oficiálně oznámil, ale k tomu později). Naštěstí jsme nemuseli s děly absolvovat další cestu dolů a nahoru skrz tábor, ale bylo nám umožněno vyjít na polní cestu vedoucí kolem našeho rohu. Postupně se seřadila kolona všech v táboře přítomných děl a jejich obsluh a postupně jsme se začali posouvat směrem k hlavní silnici. Když jsme na ni ale najeli, došlo k dalšímu střetu s místním fascinujícím koloritem – celý průvod zastavili policisté, neboť (a to tedy mám z druhé ruky, ale věřit se tomu nezdráhám) jsme neměli povolení vjet se zbraní, jakou je kanón, na veřejnou komunikaci. Organizátoři nejen že nedokázali zařídit uzavření silnice mezi táborem a bojištěm, aby se přesuny armád odbyly bez potíží, ale zřejmě až během přesunu začali řešit jeho formality, což považuju za hrubou neschopnost. A nejvtipnější je, že s tím dost možná počítali, proč by nás jinak vytáhli z tábora s takovým předstihem. Když pak po nás chtěli, abychom uhnuli s děly co nejvíc na kraj, aby mohla projíždět auta, ale nenechali nás popojet (a ne, kola do pravého úhlu stočit neumíme), rezignovali jsme na jakoukoliv snahu hledat v čemkoliv logiku, polehali si na krajnici kolem kanónu a vyčkávali věcí příštích. Naštěstí se to nějak časem vyřešilo a mohli jsme pokračovat v cestě.

Bojiště bylo obehnané plotem a u vstupu nám zkontrolovali náramky. Brali to asi celkem vážně, koneckonců v Belgii byl v té době vyhlášen snad nejvyšší stupeň teroristického ohrožení (a nad hlavami nám neustále létal vrtulník). Bojiště bylo vskutku rozlehlé, pokryté vzrostlým nezralým obilím a vybavené dvěma stavbami, které vypadaly na rozpočet v řádu tisíců korun, ne milionů euro. Ale tak co, domek jako domek, lidem se to bude líbit, žejo. Zaparkovali jsme děla a část se nás vydala na obhlídku. Diváci už se scházeli, ale gigantické tribuny zatím nebyly ani trochu naplněné. Očíhli jsme stánky s jídlem, od nějakých náhodných čumilů jsme pod pohrůžkou šavlí vymámili kousek svačiny a pak jsme se vrátili k ostatním u děla. Nějakou dobu jsme zevlili, pak začala nastupovat naše pěchota, tak jsme si užívali ten poměrně nekonečný proud vojáků. S dost velkým zpožděním začaly na druhé straně nastupovat britské jednotky (patrně se taky zasekly na silnici, ale nějak výrazněji). Musím říct, že narozdíl od našich byla jejich hudba slyšet ukrutně dobře až k nám a bylo to vskutku velkolepé. Pochod britských granátníků je pěkný kus a v těchhle podmínkách to byl skutečný zážitek. Ale už byl čas chystat se k boji.

Všechna česká děla tvořila jednu baterii. Zajeli jsme do obilí a doufali v nějakou akci. Nicméně taktika klasická, tři výstřely, pět minut pauza, opakovat do zblbnutí. Snažili jsme se aspoň trochu popojet, ale moc volnosti nám nedali. Snažili jsme si to vychutnávat alespoň v rámci možností, volní střelci užívali dosyta vyžádaný prach do pušek a s 5ème jsme se snažili o pěknou synchronizaci výstřelů. Ale statické bitvy prostě rádi nemáme. Když už se blížil konec a všechno francouzské se rozpadalo, dostali se Angláni dost blízko k nám, abychom si na ně aspoň vyběhli a nechali se pobít. Poněkud jsme je tím překvapili, ale to nás nerozhodilo, polehali jsme si jim k nohám a užili si alespoň padnutí u Waterloo. Tedy první bitva pro nás skončila rozporuplně.

Po bitvě nastal náročný odchod vojsk zpět do táborů. Kanóny jsme měli nechat na bojišti, které, jak už jsem zmínil, bylo oplocené a nejspíš dobře střežené. Ale někteří naši kolegové jsou asi příliš zvyklí na šikovné přemisťovače kovů z našich luhů a hájů a dvě česká děla si táhli zpátky do tábora. Velitelům to asi dělalo trochu bolehlav, ale naše starost to nebyla, my jsme se nakonec k ponechání děla na bojišti přesvědčit nechali. Po cestě zpátky jsme se zastavili u pomníku původního 6ème a vzdali hold jeho statečným mužům. Je škoda, že pomník vypadá neudržovaně, ale do Belgie je to přece jen trochu z ruky, než abychom se o něj mohli postarat. Vrátili jsme se do tábora, pobavili se u pikniku a až na pár nezdolných členů, kteří se vydali ještě za pěchotou, jsme ulehli.

V sobotu se opakovala etuda s prachem, ale už tak neuvěřitelný páteční způsob vydávání pokročil na další úroveň absurdity: fronta tentokrát nesměla stát až ke stánku, ale čelo smělo být nejblíže dvacet metrů od něj, a přistupovat směli jen samotní velitelé jednotek. Naštěstí prach pro dělostřelce šel zase trochu podpultověji hromadně bokem, tentokrát plných deset kilo na dělo (které nám mimochodem slibovali už v pátek) plus naše dvě kila na pušky. Velmi mile mě překvapilo, že jsem ten náš puškový bonus nemusel vyjednávat znovu.

Po získání prachu se část z nás vydala na obhlídku pamětihodností. Vystoupili jsme na mohylu, prohlédli si slavné panorama a obešli rozmanité stánky plné literatury, originálů i replik pro reenactory. Přemýšleli jsme, jestli si něco nekoupit, když nám organizátoři neráčili dát ani upomínkovou medaili, ale nakonec to většina z nás nechala být. Pěšky jsme se pak se zastávkami u různých památníků, které jsou kolem silnice rozesety, vydali zpátky.

Celé odpoledne se neslo v duchu šílených zmatků ohledně odchodu na bojiště, z velké části pravděpodobně způsobených dvěma kanóny, které nezůstaly na bojišti. Přesouvali jsme se po táboře sem a tam podle toho, jak to zrovna vypadalo s naším odchodem. Nějakou dobu jsme pobyli u naší pěchoty, že bychom šli s nimi (koneckonců my jsme dělo na bojišti nechali). Nakonec jsme se spolu s ostatními dělostřelci zařadili do dlouhé pěchotní kolony sunoucí se šnečím tempem na bojiště. Tentokrát nás už tam protivníci čekali.

Po dřívějším rozhovoru s Jakubem, kdy jsme si stěžovali, že nás v pátek skoro nenechali hnout, byla jakási představa, že se budeme držet původního Jakubova scénáře, totiž že po ukončení palby velké baterie se přidružíme k pěchotě a půjdeme s nimi. Po příchodu na bojiště jsme se tedy společně s 5è chtěli přesunout do míst, odkud jsme vyráželi v pátek, ale oproti nim jsme se o něco zdrželi a najednou na nás začal řvát jakýsi malý, ale zlatem ověnčený a silně cholerický Rus, že máme stát a kam že jedeme (přičemž anglicky ani francouzsky onen šašek neuměl). Jednalo se o velitele dělostřelectva, ale skutečnost byla taková, že od čtvrtečního příjezdu za námi nikdo jakožto velitel nebyl, naprosto nikdo se s námi v tomto směru nebavil, nebyla žádná porada velitelů jednotek. Seznali jsme tedy, že nám může políbit šos, a pokračovali jsme v chůzi. Ten idiot nám ale zastoupil cestu a když fyzicky zastavil Oldřišku u oje, byli jsme malý kousek od toho mu dát přes hubu. Proběhla vícejazyčná slovní přestřelka, během které se nás nezdráhal nazvat svoločí, načež se problému ujal nějaký jazykově vybavenější velitel a zloprcek se nám ke svému štěstí ztratil z očí. Bylo nám vysvětleno, že došlo ke změně plánu, že totiž diváci na levém kraji naší strany bojiště v pátek neviděli vůbec nic (ono se tam taky vůbec nic nedělo), takže dnes přesouvají část dělostřelců do oněch míst, aby to tam aspoň trochu bouchalo. Jelikož nám to bylo slušně vysvětleno a nechtěli jsme dělat potíže, na tuto nepříliš slibnou úlohu jsme kývli. Sice jsme pak celou bitvu vpodstatě stříleli do prázdna, ale alespoň jsme si zamanévrovali. Dostali jsme se až do poloviny bojiště, odkud nás už ale zase stáhli. Ke konci bitvy jsme vyprovokovali alespoň menší okolo jedoucí jednotku pruské kavalerie, ale velmi snadno jsme je rozehnali. Tuto bitvu jsme si líp užili z hlediska pohybu, ale vpodstatě jsme se nepotkali s nepřítelem. Aspoň jsme si všichni vystřelili u Waterloo z pušky. Kdyby se naše situace v obou bitvách spojila do jedné, byl by to dobrý zážitek. Takhle ale zůstala jakási nenaplněnost.

Ráno jsme se sbalili a na desátou navezli věci před bránu tábora, kde nás měl nabrat autobus. Abychom náhodou nezapomněli, ujistila nás místní organizace ještě naposledy o své neschopnosti, kdy jsme museli s nakládáním čekat, až přijedou zpožděné autobusy pro místní reenactory, kteří ještě měli nějaký program. Opět zbytečný zmatek způsobený volným provozem civilní dopravy kolem tábora. Ale my už jsme se nenechali rozčílit, v klidu jsme rozebrali obě děla, poučeni z cesty sem jsme rovnou všechno těžké nastrkali do autobusu a vydali se na cestu domů.

Myslím, že celé tohle vyprávění je vhodné zakončit velmi pregnantním Billovým komentářem: „Jeli jsme tam, abychom si udělali čárku za poslední dvousté výročí. Že ale kolem té čárky bude ještě kosočtverec, to jsme netušili.“

sepsul Růžmen