Jdi na obsah Jdi na menu
 

Prayssac 2013

6. 6. 2013

Na akci v jihofrancouzském městečku Prayssac (čti, alespoň dle našeho usnesení, Prasák) jsme se vydali na popud Pierra Barbiera. Až do posledních dní před odjezdem nebylo příliš jasné, jestli budeme brát dělo a za jakou stranu a v jakých uniformách (či hadrech) se budeme bít, neboť ze strany pořadatelů byl zájem hlavně o spojence. Francouzských jednotek mají ve Francii kupodivu dostatek. Dělo nakonec absolvovalo jen krátkou návštěvu na čerstvém vzduchu, neboť autobus našich c. a k. kolegů byl snad až po střechu naložený, a vozidlo, které mělo naložit nás, na první pohled vypadalo nejen že by nepojalo dělo, ale dokonce že nepojme ani naši bagáž. Celkem rychle se vžilo označení nanobus. Představa mnoha hodin strávených v sedadlech velikosti trpaslík+ nás sice příliš nenadchla, leč nepropadli jsme trudomyslnosti a vyrazili vstříc slunné Francii.

Vzhledem k tomu, že do nanobusu se s námi nevešel víc než jeden řidič, museli jsme absolvovat po cestě do Prayssacu celkem dvě devítihodinové pauzy. První jsme strávili v německém Sinsheimu, kde je vyhlášené technické muzeum. A věru, hlášení nelhalo – z nepřeberného množství motorek, automobilů a válečné techniky až oči přecházely. Nadšeně jsme několik hodin procházeli halou plnou skvostů, abychom pak zjistili, že je tam taková ještě jedna! Prohlídku jsme zakončili výstupem do letadel na střeše muzea. Celkově jsme byli skutečně nadšení, za jediný nedostatek bych označil lehkou nekoncepčnost v umístění některých exponátů a podivnou nepořádnost ve vitrinách s uniformami. A taky že nám neukázali Tigra, ale člověk nemůže chtít všechno.

Druhou pauzu jsme strávili ve francouzském městě Clermont-Ferrand. Prvních pár hodin jsme se oddávali spánku v nanobusu, neboť pauza vyšla nešťastně do ranních hodin. Vyspinkaní do růžova (rozuměj otlačení z opírání hlavy o sedadlo) jsme vyrazili do víru maloměsta, ale záhy jsme se zasekli o nebývalý výdobytek techniky – automaticky se umývající veřejné záchodky. Kapacita jeden člověk a úporná čistotnost hajzlíku způsobily poměrně velké zdržení, ale protože program nebyl nijak pevně stanoven, ve výsledku to ničemu nevadilo. Po navigačně nepříliš zdařilém průchodu pěknými malými uličkami jsme navštívili místní katedrálu, kde jsme dostali letáčky v češtině a vystoupali na věž, ze které byl krásný rozhled na město i okolí. Po dokochání jsme se usadili na zahrádce kavárny vedle katedrály a posnídali kávu či čaj. Následoval nákup na zastřešeném tržišti a postupný přesun zpět k nanobusu. Samozřejmě s epizodní zastávkou na automatickém záchodě.

Do Prayssacu jsme dorazili kolem čtvrté hodiny odpolední. Městečko to není nikterak rozlehlé, ale i tak se nám podařilo dvakrát zajet na špatné místo, podruhé dokonce pod taktovkou nějaké místní dámy. Do třetice se ale zadařilo a ocitli jsme se na malé louce, na jejímž dolním konci se už bělalo pár stanů francouzských a uprostřed stála zcela zřejmě ke spálení určená skupinka dřevoslámových chýší. Horní konec byl vyhrazen rakouskému vojsku a tak nějak zároveň i nám. Postavili jsme pár stanů, které se nám podařilo dostat při balení do nanobusu, a protože c. a k. autobus se stále neukázal (ačkoliv měl řidiče dva), vyrazili jsme na obhlídku terénu. Výsledek obhlídky byl jednoznačný – záchody jsou pekelně daleko, ale zato bychom si tu rozhodně vybrali domek. I několik. Co na plat, jen tak by je asi místní nevydali, tak jsme se vrátili do zárodku tábora. Časem se dokodrcali c. i k. a tábor se utěšeně rozrostl. Večer jsme si na hromadě slámy udělali tradiční dělostřelecký pique-nique a v pozdních večerních hodinách jsme se v rámci diplomatické družby na chvíli přesunuli mezi místní jednotky, které se věnovaly zábavě v modelu vesničky uprostřed louky. Jedna z chýší sloužila jako bar a to velmi úspěšně. Když jsme spatřili, jak veselý je Pierre, rozhodli jsme se, že v rámci zajištění hladkého sobotního velení ho takticky stáhneme do stanu. Napočtvrté se zadařilo a Pierre byl odvlečen a upuštěn do svého brlohu.

V sobotu ráno vyvstala palčivá otázka našeho zařazení – rozhodli jsme se držet posledních dohadů, totiž že půjdeme za royalisty. Pierre vytáhl panensky bílé kokardy a několik kusů látky s natištěnými liliemi. Těch bylo sice málo, ale nic, s čím by si manufaktura Radek&fix nedokázala poradit. Opatřeni těmito výstřelky byli jsme připraveni hájit královské zřízení proti stvůrám Revoluce. Celá akce byla však koncipována na počest maršála Jeana-Baptisty Bessierese, vévody z Istrie, který se v Prayssacu narodil, a bylo pojato podezření, že zúčastněním se slavnosti v takové ústroji bychom nebohého maršála obrátili v hrobě. Bílé kusy jsme tedy opět strhli a hladce zestvůrovatěli. V dopoledním programu byla samá přehlídka, samá paráda, jen peníze nám nikdo nedal. Odpoledne byla naplánovaná bitva v ulicích. Náš spojený 568. regiment pěchoty a pěšího dělostřelectva byl označen před bitvou jako záloha. To nám vydrželo asi prvních pět minut, neboť záhy bylo zjištěno, že jsme z francouzské strany nejspíš jediná jednotka schopná organizovaného pohybu a spolehlivé palby. Brzy se z nás stala páteř celého francouzského snažení, takže proti českým Rakušanům to bylo jako doma. Jen boj proti francouzské čtyřliberce, která byla přiřazena nepříteli, byl poněkud nezvyklý – z této strany nám dělová hlaveň přišla mnohem méně přátelská. V bitvě jsme zažili několik pěkných momentů – výpady podél zdi kostela, smykem vzatý přesun skrz restauraci plnou hostů, úprk před výstřelem z děla, na který jsme ale museli notnou chvíli čekat (tea time, sir), a na závěr jsme si užili palbu na rakouské jednotky z terasy. Po bitvě jsme ještě nějakou chvíli zmateně manévrovali na náměstí kolem maršálovy sochy a nakonec jsme se vrátili do tábora. Večer jsme si opět ustlali na slámě a udělali si picnique.

V neděli jsme měli svést bitvu na louce, kde jsme tábořili, a při té příležitosti spálit vesničku a v ní i, nyní už prázdný a nepotřebný, bar. Postupovali jsme zespodu nahoru, ale místy nám postup hatilo naše vlastní dělo (tentokrát skutečně na naší straně), neboť se páni dělostřelci usídlili ve spodním rohu bojiště a odmítali z něj kamkoliv vyjet. Takže jsme se při postupu museli mít na pozoru, aby nám neokartáčovali zezadu fraky. Nechuť těchto místních dělostřelců postoupit kamkoliv dál nám přišla nepochopitelná – jak vtipně poznamenal velitel, my bychom Rakušáky hnali a poslední výstřel by šel Herr Hauptmannovi do stanu. Ale každý podle svého. Bitva se i tak odbojovala a tím byl náš úděl hotov. Sbalili jsme tábor, navštívili sprchy a nasoukali se zase zpátky do nanobusu.

Cesta zpátky obsahovala jen jednu devítihodinovou pauzu, a tu jsme strávili ve Štrasburku. Navštívili jsme překrásnou katedrálu a prošli si historické centrum. Kdyby celou dobu nepršelo, jako ostatně po většinu celého výjezdu, bylo by to o kus lepší, ale i tak jsme nasákli nejen vodou, ale i starobylou atmosférou hrázděných domů. Po příjemném obědě v místní restauraci nás už čekala jen cesta do vlasti a v úterý nad ránem jsme se rozkutáleli domů.

Drobné nedostatky, kterým se žádná akce nevyhne, nechť jsou zapomenuty a do Francie se vždycky znovu rádi podíváme.

sepsal Růžmen

 

Náhledy fotografií ze složky Prayssac 8. - 13. 5. 2013