Jdi na obsah Jdi na menu
 

Porcia 2015

21. 7. 2015

Akce v Porcii jsme se ve větším počtu zúčastnili naposledy před třemi lety, ale vzpomínky na ni máme dobré. Rozhodli jsme se letos opět se vydat do slunné Itálie a ochutnat místní vína, ženy, zpěv. Celkem tradičně jsme se spojili s částí 5ème a vzali s sebou jejich dělo.

Po přejezdu Alp skýtajících malebné pohledy (tedy pokud jsme zrovna nebyli v tunelu) jsme zamířili do města Palmanova, které je krásným příkladem hvězdicové pevnosti. Polovinu opevnění jsme si prohlédli z autobusu (otázkou pak je, nakolik to bylo plánované, neb jsme se pro zaparkování museli otočit a kus vracet), načež jsme zamířili pěšky dovnitř. Na náměstí nás fascinoval kostel s velmi výrazně nakloněnou čelní stěnou. Patrně náleží ke stejné stavitelské škole jako šikmá věž v Pise. Po pokochání se interiérem jsme se vydali zpět k bráně, v jejímž horním patře je umístěno vojenské muzeum. Z první místnosti jsme byli vyloženě nesví, měli tam pouze jakési více či méně zdařilé repliky zbraní z různých období, ale pak už jsme se zájmem procházeli sbírku modernějších zbraní ze světových válek. Před odjezdem jsme si už bohužel nestihli vyjít na procházku po opevnění, ale člověk nemůže chtít všechno.

Po příjezdu na místo jsme zjistili, že se akce koná stále ve stejném areálu chátrajícího zámečku, jen byl tábor na opačné straně než pamatujeme. Jako obvykle jsme čekali, než se vyloží věci všech ostatních, načež jsme mohli z útrob vozíku vyložit komponenty a složit dělo. Klasicky jsme jej pak využili jako stěhovacího vozu. Na kraji tábora jsme detekovali malý bambusový hájek, což jsme si dobře zapamatovali. Stany jsme postavili do již načatých řad a začali jsme řešit nějaký pístřešek. Posledně jsme budovali ochranu proti slunci, tentokrát však Itálie zklamala a o slunnosti nemohla být řeč. Místo zlatých paprsků se na nás snášel akorát nepříjemný déšť. Pořídili jsme pár bambusových tyčí a pomocí nich a notného množství špagátu jsme natáhli mezi stany celty. Pak nás čekal výlet na náměstí, kde se strhla drobná přestřelka. Po akci jsme se začali lehce nudit, což odnesl poblíž stojící kamenný kužel, který jsme pasovali na řepu a společnými silami s ním hnuli. Když pak kolem procházela dvě italská děvčata s džbánky vína v rukou, bylo jasné, co se musí stát – byla vmžiku obestoupena a o víno připravena. Když takhle šla poněkolikáté, někteří z nás už začínali být poměrně veselí. Když jsme se pak vraceli do tábora, bylo naprosto zřejmé, že je zapotřebí Lídu vézt na děle a na kruháči si pořádně zaběhat dokola. Večer byl pak korunován piknikem, jak už to tak bývá.

V sobotu jsme se tak nějak povšechně poflakovali a už to vypadalo, že se snad nebude vůbec nic dít, neboť bitva jako taková byla plánovaná až na neděli. Pak ale zavál vítr starých časů a slovutný generál Roda zorganizoval taškařici v podobě vzpoury v táboře, kterou jsme se jali potlačovat. Ačkoliv se původně s přímým nasazením dělostřelectva nepočítalo, vložili jsme se do toho, když se nedařilo vlomit do brány. Když jsme se pak dostali na druhou stranu a vzbouřenci se zabarikádovali v domě, dostali jsme rozkaz vypálit přímo proti oknu, ze kterého stříleli. Vzali jsme to jako žert, byli jsme koneckonců celkem blízko, ale když jsme po markýrovaném nabití udělali bum, Roda nebyl spokojen a vyžadoval skutečný výstřel. I nabili jsme a vystřelili. Okno přímo proti nám se ani nehlo, z okna vedle vyskočila tabulka a ještě jedno dál se zcela vysypalo. I takové věci se dějí, když z laufu nelítají kule. Taškařice ještě nějakou dobu pokračovala, ale nakonec jsme vzbouřence pacifikovali. Večer se pak udílely medaile, z nichž jednu dostal i náš Radmil. Mohutně jsme mu blahopřáli a do pozdních hodin se veselili.

V neděli dopoledne nás čekala bitva inspirovaná blížícím se Waterloo. Během boje jsme měli četné příležitosti střetnout se s nepřítelem zblízka, což nás vždycky potěší. V jednu chvíli jsme se s Radkem začali věnovat nepřátelskému pěšákovi, který celkem sebevědomě ustupoval a vykrýval naše útoky. Jeho výraz se však poměrně rychle změnil, když zjistil, že úspěšně nacouval do našich předsunutých střelců, kteří se o něj milerádi postarali. Při ústupu z bojiště jsme se nechali pobít a pak už jsme se začali chystat k odjezdu. Měli jsme vyjednanou výjimku pro sbalení stanů hned po obědě, díky čemuž jsme domů dorazili v celkem rozumnou noční hodinu.

Dle očekávání jsme si užili příjemnou italskou akci a budeme se těšit, až nám to zase do Porcie vyjde.

sepsal Růžmen

 

Náhledy fotografií ze složky Porcia 1. - 3. 5. 2015