Jdi na obsah Jdi na menu
 

Montereau 2014

8. 3. 2014

Letos jsme sezónu zahájili nezvykle brzy – již na víkend 14.–16. února jsme si naplánovali účast na dvoustém výročí bitvy u Montereau, poslední Napoleonovy vítězné. Očekávali jsme kruté mrazy, rozhodli jsme se tedy předběžně přihlásit k ubytování v teple pod střechou. Akce měla být také pilotní zkouškou samostatného vaření, chtěli jsme tedy vzít jeden stan na uschování nádobí a surovin v táboře. Posádku jsme opět postavili smíšenou s 5ème.

I při původní informaci o omezené rychlosti přívěsu na 80 km/h nevyvolával odjezd ve čtvrtek v šest hodin večer nadšení. Nebyla totiž naplánována žádná návštěva zajímavých míst po cestě. Ve skutečnosti jsme dokonce směli jet až stovkou a tak jsme na místo, kde jsme neměli důvod být dřív než večer, dorazili po poledni. Ale co naplat. Odvážná pěchota si v parku začala budovat tábor a my jsme zjistili, že stan na věci k vaření jsme nevzali. Tož když bez stanů, tak úplně, žejo. Po cestě jsme viděli, že jsou všude rozvodněné řeky a na polích často stála voda. Park byl také nemálo podmáčený, byli jsme tedy dvojnásob rádi za ubytování bez stanů. Byli jsme informováni, že jsme tu moc brzy (ale nepovídejte) a že tělocvična bude k dispozici až v sedm večer. Představa vskutku nevalná. Nasedli jsme zpátky do autobusu a vyrazili směr tělocvična. Tedy prvně jsme neohroženě vyrazili směrem ven z města, ale po drobné korekci kurzu se zadařilo. U sportovního komplexu jsme potkali správce, takového milého staříka. Ten nás oblažil informací, že má klíče a může nám otevřít rovnou. Nadšeně jsme tedy vyložili věci (dělo jsme nechali v přívěsu s tím, že si ho ráno vyzvedneme) a jali se je odnášet dovnitř. Tam jsme užasli – byla nám vyhrazena úpolová tělocvična, celá vyložená velkým tatami. To bude měkoučké spaní! Zabrali jsme si roh, ke kterému byl přidružen malý výklenek s dveřmi do šatny, dále pak na záchod a do sprch. Luxus nad luxus. Rozbalili jsme věci a nebyli bychom to my, dělostřelecká sebranka, kdyby se dva z nás za vydatné pomoci a povzbuzování ostatních nezavinuli do dek po vzoru sumo kalhot a nepustili se do sebe. Po této kratochvíli jsme se převlékli do uniforem a vyrazili na obhlídku města.

Montereau (plným názvem Montereau-Fault-Yonne) je poměrně malé město ležící na soutoku Seiny a Yonny. Město má dvě dominanty, raně gotickou katedrálu a pozdně agraristické silo. Nevím, koho napadlo postavit v takové blízkosti katedrály stejně velkou či ještě vyšší betonovou obludu, ale je tam, ať se koukáte odkudkoliv. Přes soutok řek se klenou dva mosty a na špici mezi řekami stojí jezdecká socha Napoleona. Uličky v centru jsou úzké, pojali jsme tedy obavu, že ráno, až potáhneme dělo do parku, způsobíme zácpu. Příjemně nás překvapilo, že prakticky v každé výloze byly alespoň drobnosti připomínající vzpomínkovou akci – někde jen pár cínových vojáčků, jinde i celé figuríny v uniformách. Taky se nám povedlo lokalizovat Carrefour, kde jsme plánovali v sobotu po bitvě doplnit zásoby. Chvíli jsme si prohlíželi katedrálu, která během století dostala nemálo zabrat, a pak jsme se podél Seiny vrátili do ubikace. Ve výklenku jsme se zařídili k pikniku a do noci hodovali.

Ráno jsme značně neochotně vstali na budík, nasnídali se, ustrojili a vyrazili pro dělo. Sestavení děla se obešlo bez jakýchkoliv komplikací a za chvíli jsme si to už rachotili po silnici směrem k parku. Obava, že zastavíme místní dopravu, se ukázala jako lichá. Ono taky co bychom stavěli, když Francouzi mají do devíti půlnoc. Rozbahněné cesty v parku zrovna vysypávali štěrkem, takže jsme naštěstí hned zkraje nezapadli. Zastavilo nás však něco jiného – na boudě na kraji parku byl vymalován výjev z vojenského tažení. Čert vem vojáky, kteří vypadali jako takové ty legrace pro turisty, do kterých se strká obličej. Ale to, co mělo zřejmě představovat dělo, nás uvedlo v úžas – vypadalo to skoro jako kdyby nám na kárce z Brna odváželi orloj. Neodolali jsme a s tímto výjevem se zvěčnili. Pak jsme pokračovali do tábora. Pěchota se už také hemžila kolem tří sálajících ohnišť. Zhotovili jsme si vlastní ohniště, pěkně v řadě, a nanosili dřevo. Po nafasování prachu jsme se pustili do balení patron, zatímco pěchota se odebrala cvičit. Plnost bedýnky jsme opět zachraňovali z Petrem dovezeného domácího prachu. Když se nachýlil čas, pustili jsme se do kuchtění. Předvařené maso bylo udělané hned a po obědě jsme spokojeně odpočívali. Nedlouho před bitou se najednou spustil liják, před kterým jsme se pokusili ukrýt ve velitelském stanu. Pršet sice za chvíli přestalo, ale z už tak nasáklé země vzniklo nepříjemné bahnisko. Ale nás, zvyklé od Slavkova, nemůže něco takového rozhodit.

Když nadešel čas bitvy, vyrazili jsme na opačnou stranu parku s tím, že si nás tam pak pochodem naše pěchota vyzvedne. V rohu bojiště už byli vyskládáni místní dělostřelci, mezi nimi i náš známý z Lipska, poručík Schnapps. Chtěl nás zařadit do baterie, ale vysvětlili jsme mu, že čekáme na pěchotu a půjdeme s nimi. To tak, prostát zase bitvu vzadu, takhle my kriket nehrajeme. Pěchota samozřejmě nastoupila z opačné strany, takže jsme za nimi museli trochu popoběhnout, ale nakonec si nás Jakub umístil na křídlo a bylo dobře. Bojiště bylo rozpůleno cestou v řídké aleji, na půlce držené protivníky pak stála maketa městečka – pár domků, most a modrý pruh představující řeku. Na začátku to vypadalo na solidní nudu, ale postupně se zábava celkem dobře rozjela. Jak už to tak bývá, celou dobu jsme prakticky kontinuálně postupovali, neboť vojska Koalice postrádají rozhodnost. Když už se bojovalo o most, přebrodili nejdříve řeku (a pěkně to, chlapci, zahráli) Rusové, později pak naše pěchota v opačném směru. My jsme se vyložili na břehu a sázeli jednu ránu za druhou. Ke konci bitvy jsme pak z poblíž ležících prken zhotovili most a přepravili dělo na druhý břeh. Sice nás obratem zase vyhnali, ale myslím, že to všechny zúčastněné náramně pobavilo. Po bitvě jsme se přesunuli do tábora a jednotlivě jsme vyrazili na obhlídku místních stánků. Pak už nás čekala jen cesta zpátky do ubikace.

Když jsme vyjeli z parku, zjistili jsme, že jsme se přece jen dočkali dopravní zácpy. Sice jsme ji nezpůsobili, ale s naprostou samozřejmostí jsme se do ní přidali. Stylem brzda–plyn jsme poskakovali v koloně aut. Myslím, že jsme leckterého Francouze značně překvapili. U Carrefouru jsme vyhodili blinkr a spořádaně zaparkovali na jedno ze stání na parkovišti. Popoháněni velitelem, že nám běží parkovací hodiny, jsme vběhli do obchodu a rychle nakoupili. Nákup jsme naložili na dělo a opět se zařadili do kolony. Na pravděpodobně největší křižovatce ve městě jsme se trochu obávali, co bude, tam už přece jen bylo víc pruhů, ale nakonec nás nechali naprosto bez potíží odbočit. Ještě chvíli jsme pokračovali po silnici a nakonec jsme sjeli na předchozí večer prozkoumanou cestu po nábřeží Seiny. Jelikož v neděli už se po nás nic nechtělo, složili jsme dělo zpátky do přívěsu a vtrmáceli se do tělocvičny. Boty a spinky jsme nechali sušit přede dveřmi a všichni jako jeden muž jsme asi na hodinu usli. Večer nesměl opět chybět piknik

V neděli jsme měli relativně hodně času, v klidu jsme si pobalili, před jedenáctou jsme naložili autobus a vydali se do parku pro tábořící. Ani tam nedošlo k žádnému zdržení a zanedlouho jsme už uháněli domů. Nakonec jsme dorazili v brzkých ranních hodinách a protože v autobuse bylo královské místo na i pod sedačkami, byli jsme dost vyspaní na to, aby bláznivější z nás šli do práce. Nu, pěkný výlet to zase jednou byl.

sepsal Růžmen

 

Náhledy fotografií ze složky Montereau 14. - 16. 2. 2014