Jdi na obsah Jdi na menu
 

Lipsko 2013 aneb Neptej se

7. 12. 2013

Bylo nebylo, v roce 2003 se naše jednotka spolu s 5ème zúčastnila připomenutí 190. výročí bitvy u Lipska. Neschopná německá organizace zanechala hlubokou vzpomínku a tehdy přítomní členové se zařekli, že deset let je na Lipsku nikdo neuvidí. Tento slib vypršel letos, kdy nadešlo dvousté výročí.

Předehra

Scházíme se, jako obvykle, ve večerních hodinách u tiskárny. Různé pracovní povinnosti nakonec způsobily, že z pamětníků výše zmíněného fiaska se do Lipska znovu vydává jen Petr Rozsypal, velitel 5ème.

Když začíná být jasné, že autobus přijede pozdě, ačkoliv jsme první zastávka, začíná se čím dál častěji ozývat "Neptej se." V tu chvíli jsme ještě netušili, že se z tohoto doporučení stane mohutně užívané heslo akce. Po příjezdu autobusu nakládáme dělo a bagáž a velitel nás svěřuje pod Petrovo velení. Usazeni za čelními okny v horním patře autobusu vyrážíme vstříc nebezpečí německé organizace. Je nás zatím sedm statečných dělostřelců.

Zanedlouho přibíráme další účastníky zájezdu a pak už se ženeme do Němec. Po cestě děláme dvě přestávky a do Lipska dorážíme nad ránem.

Jednání prvé

Tábor jsme nalezli bez větších potíží, k našemu nevelkému nadšení v areálu starého výstaviště. Na registraci zaběhli vedoucí zájezdu, což se později ukázalo jako pro nás lehce nešťastné. Vyložili jsme věci a zjistili, že ať si postavíme stany kamkoliv, bude to na hovno. Koňské. Důmyslným projektováním jsme nakonec všechny dary přírody nechali před či za stany a začali jsme do proviantního stanu ládovat dřevo ukořistěné z velké hromady nachystané pořadateli. Také jsme našli parádní muchomůrku, kterou jsme ještě v dobré náladě zasadili v táboře.

Ještě než jsme se převlékli do uniforem, našel si nás představený francouzského dělostřelectva kapitán Celvin Calvados (dále jen Zkvašený jabka). Po drobném vyjasňování, kdo že vlastně jsme a kolik máme děl, nám sdělil mimo jiné první z řady věcí, které nám postupně srážely náladu k zemi. Totiž že tady se bere bezpečnost fakt vážně, a proto budeme mít bez výjimky alobalové náboje. Jakékoliv naše protesty, že je to pěkná hovadina, byly uzemněny tím, že tak zní předpisy. Aspoň že alobal dostaneme spolu s prachem a nemusíme v okolních supermarketech skupovat čokolády. Jo a toho prachu budou pro nás tři kila. Ještě že si Petr vzal z domu drobnou zásobičku pěti kil českého prachu. Prach se bude vydávat mezi třetí a čtvrtou hodinou (bez určení místa) a v pět bude u stanu Zkvašených jablek porada velitelů. A jaktože nemáme na rukách náramky? Bez těch nebudeme vpuštěni na bojiště! A papír? Jaký papír? No nevadí, papír netřeba, ale ty náramky si sežeňte na registraci. To se nám to začíná vybarvovat.

Úderná jednotka tvořená velitelem a dvěma tlumočníky vyráží na registraci. Papír. Nemáme. No to je fuk, tady se ukažte v tabulce. Tohle je, sakra, Německo? Bordel na kolečkách! Fasujeme náramky, brožurky a pamětní medaile pro budoucí stav jedenácti mužů a vracíme se do tábora. Začínáme hojněji užívat heslo výpravy. Ne, vážně se neptej.

Po třetí hodině jsme vyhledali Zkvašený jabka, co jakože bude s tím prachem. No prach se bude vydávat přece až ve čtyři! A máte tady ten papír potvrzený z registrace, žejo? Papír? No bez toho žádný prach nedostanete! Úderná jednotka tedy opět vyráží na registraci. Poměrně laskavý chlapík se nás ujal a dokonce nám vyplnil originální elektronický formulář, takže jsme nemuseli cosi škrábat někde tužkou. Dostáváme vysněný štempl a vítězoslavně se vracíme. Ve čtyři hodiny stojíme u stanu Zkvašených jablek a stále víc nám přijde, že tady se ten prach nejspíš vydávat nebude. Naštěstí se po nějaké chvíli dozvídáme, že v zámečku na kraji areálu už se na prach stojí fronta a že máme jít do ní.

Ve frontě stojí mimo jiné Renda s potvrzeným papírem pro... všechny jednotky CENS! Takže jsme ten náš vyběhávali zbytečně?! Neptej se... Stráž u dveří nás pozoruje a když už jsme skoro na řadě, upozorňuje nás, že prach se vydává pouze do tašek. To nám ho jako budou odsypávat volný, nebo co? Zasprintuju si do tábora pro nějaké saky, abych se po vydání prachu dozvěděl, že to je kvůli tomu, aby lahve s prachem nikdo neviděl. Jasně, za každým stanem je pět Arabáčů, kteří sotva zahlídnou někoho s prachem, oberou ho a půjdou vyhodit Bundestag do vzduchu. Že já se ptal... Nakonec byl papír přece jen k užitku, neboť Renda patřil s CENSovním do pěchotní fronty, kde by mu pro děla nedali nic. Tož dobrá, máme prach, roli alobalu a kilovku mouky, bude party. Ale prvně porada.

V pět hodin přichází úderná jednotka ke stanu Zkvašených jablek, kde už je velké srocení. Fasujeme skleničku vína a posloucháme Plán. A nestačíme se divit. V sobotu v devět začne inspekce, která potrvá dvě hodiny. Budou zkontrolována děla a předvedeme, jak je umíme obsluhovat. Pak dostaneme oběd a odpoledne si pro větší radost tak trochu zacvičíme manévrování a znovu nabíjení. A výsledkem bude rozdělení do sekcí, z nichž některé budou mobilní a některé statické. Do bitvy si máme nabalit třicet nábojů. To vystřílíme normálně za hodinu s přehledem, tady to má být dvouhodinové. Vskutku skvostné. Jo a děla a prach si rozhodně nebudeme sami hlídat u svých stanů, pěkně je všechny shromáždíme na kraji tábora a každá jednotka pošle po poradě dva muže na rozdělení dvouhodinových nočních hlídek. Ťukáme si na čelo, ale rozkaz zněl jasně.

Vracíme se zkroušení z porady a zbytek jednotky, v tuhle chvíli už posílený o další dva muže, kteří přijeli jiným autobusem, z našeho výrazu vyvodí jasný pokyn neptat se. Vyložíme jim Plán a dva dobrovolníci se vydávají ukořistit nejvhodnější hlídku. Chtěli jsme původně večer využít bezplatné autobusové dopravy po místních pamětihodnostech, ale vzhledem k tomu, že podle propozic by měly autobusy jezdit až do jedenácti hodin, doufáme v hlídku od šesti do osmi a následné uskutečnění výletu. Kupodivu se tuto hlídku ukořistit podaří a vše vypadá dobře. Během těchto dvou hodin balíme svačiny sestávající z prachu a mouky do alobalu a přemítáme nad tím, jaké průšvihy přinese zítřek.

Po návratu hlídky se vydáváme podle mapy na značenou zastávku výletního autobusu. Pochodujeme ve tvaru s písní na rtech, ale když dojdeme na místo, kde by měl autobus stavět, nic nepřijíždí. Místní omladina nám potvrdí, že jsme skutečně na vyznačeném místě v mapě, ale že tu nic takového nejelo. Zkoušíme se vrátit k táboru, kde prý někdo viděl stát nějaké autobusy. Potkáváme větší hlouček našich vojáků, ale po nějaké době postávání v zimě a tmě seznáváme, že tak leda merde, a jdeme zpátky do tábora uspořádat dělostřelecký piknik. Ach, jakým ostrovem světla se takový piknik stane v temnotách! V pozdních hodinách se postupně rozlézáme do stanů a snažíme se do rána neumrznout.

Jednání druhé

Ráno se drkotajíce zuby trousíme ze stanů k ohni. Noc byla vskutku mrazivá a ráno si s ní v ničem nezadalo. Po snídani se ustrojíme a (jako jediní) ve tvaru pochodujeme k dělům, kde bude od devíti hodin plánovaná inspekce. Děla samozřejmě stojí ve stínu a velení na sebe nechá notně čekat – co na tom, že vojáci zmrznou, hlavně když pak pěkně předvedou kvérgrify s nabijákem. Nakonec se velení posbíralo a započala inspekce. Když se dokutáleli až k nám a vyptali se na tormentaci a jiné technikálie, vyzvali nás, ať markýrujeme nabíjení a výstřel. Předvedli jsme. Pak nás nechal Zkvašený jabka nabít znova, načež ale velí konec palby a zřejmě po nás chce odložení nástrojů křížem přes hlaveň. Namítáme, že máme nabité dělo a nic takového nesmíme udělat, neboť by to signalizovalo prázdnou hlaveň. Po chvilce dohadování dostáváme papírek s obrázky, jak co signalizovat. Možná si Zkvašený jabka myslel, že si z něho děláme srandu, protože je nabíjení jen markýrované, ale konsenzus v jednotce jej šmahem označil za debila. Každopádně na vysvědčení o inspekci dostáváme trojku, což nás krapet rozladí, obzvlášť když si vedlejší neschopní Poláci vymrčí dvojku. Sice se nakonec ukáže, že to není známka, ale v danou chvíli nás to hnětlo značně. Když se slovutné velení doinspektovalo až na konec řady, byli jsme propuštěni na oběd.

K obědu byla kartoffelsuppe, žádný zázrak, ale jíst se to dalo. Také jsme vyfasovali balíček na neděli. Díky tomuto výletu k jídelnímu stánku, který se nacházel v kavalerní části tábora, jsme navíc zjistili, jak je tábor velký. Tak aspoň že tu skutečně bude hojná účast. Po obědě bereme nějaké barely s vodou z palety u registrace a vracíme se do tábora zvědaví, co si na nás vymyslí při odpoledním cvičení.

Původní obava, že se s děly potáhneme někam do háje zeleného, se naštěstí nevyplnila a popojeli jsme jen na prázdnější okraj tábora. Zjistili jsme, že číslo získané na inspekci není známka, nýbrž sekce, do které jsme zařazeni. No dobře, to by asi šlo. Na cvičení nás po tanečcích a zarovnávání hlavní opět nechávají markýrovat nabíjení a palbu, nicméně jak tak pozorujeme, celé cvičení je spíš pro velící důstojníky než pro nás. Původně nám bylo řečeno, že jednou nabijeme markýrovaně, podruhé už naostro. Teď nám ale pro druhý výstřel opět velí markýrovat, postupně ale víc a víc vedlejších posádek láduje alobalové svačiny. Všichni už mají nabito a konečně nám někdo potvrzuje, že teda nakonec skutečně naostro. Ale tak hlavně že si to kluci velitelští mezi sebou vyjasnili, debilové. Bleskově nabíjíme a když je naše sekce na řadě s palbou, můžeme si taky blafnout. Po výstřelu zdá se šaškárna končí a děla odtáhneme zpět na místo.

A následuje porada. A tohle, tohle je ta chvíle, kdy by se vážně nikdo neměl na nic ptát, protože všechno vzalo špica zkratku do prdele. Ona totiž ta trojka sice byla číslo sekce, ale třetí sekce je statická. Jo, celou bitvu budete jak kokoti stát na výchozí pozici na kraji bojiště a blafnete si pár ran na začátku a pár ran na konci. Ve třetí sekci jsou kromě nás ještě Rusové a jak jsem se zmínil výš, nebýt toho, že si vymrčeli dvojku, byli by s námi i Poláci. Poselství jasné: Deutschland über alles a polibte nám, slovanští barbaři, naše árijské prdele. Kdybychom tu byli autem, balíme se a jedeme domů, protože na tohle se jim můžeme vysrat. Tuhle možnost ale nemáme, takže řešíme, co s tím. Situaci nakonec Petr předestírá Jakubovi Samkovi jakožto prezidentovi CENSu a Jakub slíbí, že zkusí domluvit, abychom šli s nimi jako plukovní dělo. Jiskřička naděje nám přece jen o kousek zlepší náladu. Když se za námi později Jakub zastaví, dozvídáme se důvod, proč nás tu všelijak buzerují s pochybnými pravidly – město totiž rekonstrukci z nějakého důvodu nefandí a tak se snaží organizátory nachytat na kdejaké hovadině. Mimo jiné pak pravidla říkají, že dělo se nesmí dostat blíž než padesát metrů od vojska, takže nás bohužel pěchota s sebou vzít nemůže. Ale Jakub se alespoň vydává s Petrem za Zkvašenýma jabkama, aby dodal váhu naší stížnosti. Nakonec se daří a jsme přeřazeni do páté sekce.

Nálada se o něco zlepšuje a vyrážíme na večerní výlet po okolí tábora. Po cestě opakovaně vyjeme na měsíc, tady v tom bordelu myslím nikoho nic takového nemůže překvapit. Nacházíme tábor našich c. a k. kolegů a chvíli se družíme. Po cestě zpátky bereme směšné množství barelů s vodou protože proč ne, žeano. Usedáme k druhému pikniku a jsme zvědaví, co přinese den bitvy.

Jednání třetí

Probudili jsme se do výrazně teplejšího a tedy příjemnějšího rána. Jednotka se rozrostla o dva členy 5ème jedoucí po vlastní ose na konečných jedenáct mužů. Narozdíl od většiny ostatních dělostřeleckých jednotek jsme odmítli odvoz na bojiště, to nás ale neušetřilo postávání na nástupu a čekání, až se ostatní naloží. Když se konečně všichni neschopní samostatného pohybu vzdálili, vyrazili jsme po svých. Podivnými uličkami nás vedli vstříc bojišti.

Nedaleko cíle jsme potkali demonstraci. Což o to, to se stává, ale demonstrace byla mířena proti nám! Hipísácká hesla na transparentech. No tak to jsme ještě neviděli. Škoda, že žádný z velitelů pěchoty neměl koule na to proti nim postavit jeden peloton a cvičně si vystřelit.

Po zdolání závěrečného stoupání jsme dorazili na samotné bojiště a užasli – před námi se rozprostíralo naprosto obrovské pole. Nepřátelské jednotky nastupující na druhé straně jsme tak tak viděli dalekohledem. O to intenzivněji jsme se u Zkvašených jablek přesvědčovali, že nezapomněl na včerejší večerní dohodu a budeme mobilní. Představa, že celou bitvu budeme pozorovat z téhle dálky, byla směšná a těm, kdo nakonec zůstali statičtí, není věru co závidět. Dělostřelecké baterie se rozestavily do výchozího postavení a seznámili jsme se s velitelem baterie, poručíkem Schnappsem. Jo, tady zřejmě všichni v něčem jedou. Narozdíl od Zkvašených jablek je ale Schnapps Francouz a vyklubal se z něj pohodový chlapík. Aspoň že někdo. Vzhledem k dlouhé prodlevě usedáme a postupně i uleháme kolem děla. Hrajeme karty a konzumujeme nafasované balíčky. Nuda v Lipsku par excellence. Postupně přichází víc a víc oddílů pěchoty a později nástup zpestří kavalerie na dřevěných konících. Těm totiž Skopčáci nepustili přes hranice koně, a nebylo jich málo. Ale co naplat, ordnung muss sein, aspoň navenek, když uvnitř je to prohnilé. Když už jsme všichni na bojišti, přichází se na nás podívat císař. Přesvědčili jsme Honzu, aby se tentokrát na císaře nevrhal, a tak si nás Jeho Veličenstvo nijak zvlášť nevšímá, když prochází se svou suitou okolo.

Plán bitvy byl předestřen následovně: po úvodní dělostřelecké přípravě, kdy všechna děla vypálí tři rány, se střídavě posuneme se čtvrtou sekcí (to jsou nakonec již zmínění Poláci) do čtvrtiny bojiště. Tam zase chvíli postojíme a pak se opět na střídačku posuneme do poloviny, kde teče potůček a kde nejspíš bude nakonec docházet k nejhustším střetům. Po nějaké době nás opět stáhnou do čtvrtiny a pak úplně zpět do výchozí pozice. Je tu naděje, že třeba i uvidíme nepřítele! Hned od začátku to ale vypadá trochu jinak – úvodní příprava spotřebuje šest ran, čímž v nás začínají vzrůstat obavy o dostatek svačin v bedničce. Posunujeme se do čtvrtiny bojiště a pálíme. Naše pěchota je už za potokem, vidíme jen velkou masu vojsk kdesi v dálce. Když přijde rozkaz posunout se do poloviny, nadšeně tak činíme. Dostáváme povel k volné palbě a ukazujeme, jak se sakra střílí z děla. S přehledem dáme dvě rány, zatímco ostatní stíhají jednu. Ale zásoby v bedýnce se tenčí. Hlásíme, že máme jedenáct ran, pročež nás stahují zpět do čtvrtiny. Měli jsme přece odsud pálit a pak ještě něco blafnout ve výchozí pozici. Ale chyba lávky! Nakonec se stahujeme do výchozí pozice s třetinou ran nevypálených a ani tady se nekoná žádná hromadná palba. Merde! A Pšonci šli přes potok, do prdele s tím velením už! To nás opravdu vytočilo, mohli jsme se klidně nechat pobít někde v centrální vřavě. Ale teď už se nedá nic dělat. Občas si blafneme ránu a v mezičase hrajeme karty. Bitva měla končit hromadným ústupem našich jednotek, ale nic takového se nekoná. Zdá se že i pěchota se jim tady na to může vybodnout a bojiště opouští osamocené jednotky. Odsud to vypadá jako docela slušné fiasko, ale možná se tam kdesi uprostřed bitevního pole dělo i něco zajímavého a vojáci i diváci si přišli na své.

Tož tak. Po bitvě nám poručík Schnapps děkoval za skvělý výkon, vypadal, že s námi byl nadmíru spokojený. Bere si na nás kontakt a loučí se s tím, že se potkáme na Slavkově. Zapřaháme se do děla a stejnou trasou se vracíme zpět do tábora. Tady už nás čeká jen co nejrychleji sbalit věci a stany a nasednout do autobusu směrem domů. Sbohem, Lipsko, nikdy víc!

Epilog

K tiskárně přijíždíme v brzkých ranních hodinách. Čeká na nás velitel, ale protože jsme mu během víkendu psali pár smsek o vývoji situace, radši se na nic neptá. Přesto ho nakonec před rozprchnutím se domů přesvědčujeme, aby se zeptal, jak bylo. Když nakonec nátlaku podlehne, sborově odpovídáme... však víte co.

sepsul Růžmen

 

Náhledy fotografií ze složky Lipsko 18. - 20. 10. 2013