Jdi na obsah Jdi na menu
 

Napoleonské dny 2010

7. 9. 2010

 

 

 

Letní Slavkov 2010, viděný od kolesny

 

Vzhledem k tomu, že situace na bojišti se mění každým okamžikem, dorazila valná většina 6éme do slavkovského zámeckého parku namísto v pátek až v sobotu ráno. Čímž byla tato ušetřena mocného nočního lijáku, doprovázeného epesní bouřkovou kanonádou. Předvoj v síle jednoho Oldy naštěstí stihl zalézt do stanu pět minut před tím, než ten ceďák začal.

  Náplní sobotního dopoledne bylo pro pěšáky obligátní cvičení v zámeckém parku. Dělostřelectvo se po zdravém přehodnocení situace tomuto vyhnulo, a rozhodlo se věnovat mnohem důležitější činnosti, totiž meditačním cvičením před bojem. Bohužel, tato byla narušena jedním aktivním nováčkem, jež se tak usilovně dožadoval zlepšení prostocviků s puškou, až byl Serža donucen se obětovat a sám sebe odvelel za přístřešek. Tam se dotyčnému pokoušel vpravit do hlavy alespoň základy školy vojáka. Avšak výsledkem této činnosti byl totální rozklad jednotky. Osádka děla nevydržela mocný nápor na jejich citlivé duše, a svévolně porušila meditační přípravu. Tito nešťastníci se i přes přímý rozkaz rovněž přesunuli za přístřešek. Netrvalo dlouho a bylo možno vidět věc nevídanou, 6. regiment cvičící v takřka plném počtu školu vojáka. Doufejme, že se tato tristní událost už příště nebude opakovat.

Mezi zcela nové prvky bylo ten den zařazeno i provedení L´ Arm aux Bras, avšak bez šávle a patrontašky. Tento specifický ponos zbraně je ovšem proveditelný pouze u vojáků s jistými anatomickými zvláštnostmi na hrudníku, a při jeho provádění hrozí nečekaný kolaps velícího důstojníka. Což se přihodilo i Seržovi. Poté, co byl tento úspěšně vzkříšen, se pak někteří řadoví dělostřelci věnovali pečlivému zkoumání tohoto nového cviku a to zblízka i zdálky. Nicméně i přes pečlivé studium v jeho bezchybném provedení neuspěli. Záhy se proto - ke značné úlevě velení -  sami vrátili k meditačním cvičením.

  Po návratu řádně pocvičených a značněObrazek unavených pěších jednotek do tábora nastal čas výdeje stravy. Oběd tentokráte nesestával z obvyklých čtyř chodů, jak je ve Francouzské armádě dobrým zvykem, ani tradiční víno v množství půl lahve na muže nebylo vydáváno. Pro dnešní, slavnostní den čekalo nás něco onačejšího. Krmě nám předložená byla vskutku hodna oslav císařových narozenin. Dvě nohy klobásy celkem a chléb v libovolném množství – než došel. Delikatesy tyto byly jednotkou bez problému požívány, a to do té doby, než na Hliníka jeho klobáska z prostředku žertovně mrkla. Po této roztomilé epizodce došlo k nečekanému pocitu sytosti  všech přítomných strávníků a několik klobásek dokonce zcela nad očekávání zbylo. Takto nasyceni začali jsme přemýšlet, jaké překvapení nás čeká k večeři.

  Doba pokročila, dlouho očekávaná „veselka“ se blížila. V dusném letním odpoledni počalo se vojsko strojit do plné polní. Přes několikeré zástavy dýchání se nakonec všem povedlo navléci na sebe fraky, řemení a nám dělostřelcům i přetáhnout přes hlavy řemení pušek. Mohli jsme se proto zapřáhnout do našeho čtyřliberního mazlíka a vyrazit ve stopách našich Nesmrtelných do určených pozic. Prozíravý velitel vykázal nám místo odkud se do toho v pravý čas vložíme ve stínu pod vzrostlým stromem. Díky tomu nedošlo ke ztrátám na životech ještě před samotným bojovým nasazením. Zatímco se na louce pěchota srdnatě bránila přehršlím spojenců, kteří se na ně opakovaně valili v síle celých jednotlivců, my vyčkávali rychlého posla ze štábu. Nakonec se na zpěněném koni přiřítil sám plukovník v celé své kráse a osobně vydal Gardě povel ke zteči. Už byl nejvyšší čas – situace na bojišti byla opravdu povážlivá a vskutku vyžadovala neprodleného zásahu. Vykolesili jsme a srdnatě se vrhli se do útoku, abychom podpořili naše prořídlé jednotky mohutnými salvami smrtících kartáčů. Bok po boku se statečnou 5. artilerií, která v ohni bitvy již umdlívala, dštila naše děla své salvy do proradných rusko-rakouských řad. Pokud jsme tedy nějaké řady zahlédli. Po několikerém, vcelku neúspěšném napadení našeho děla hulánskou škadronou, které jsme pokaždé srdnatě odrazili, jsme na závěr bitvy dokonce obklíčili i pozice proslulé rakouské baterie Monarch. To ale již bylo vše rozhodnuto, bitva byla vyhrána.

Po krátkém, ale intenzivním pocitu vítězů jsme slavnostně, se vztyčenými hlavami ohnuli hřbety a zapřáhli se. Vskutku hrdě ohnuti jsme tlačili dělo zpátky do tábora na kopci.

 

            Leč nenastal čas zaslouženého odpočinku, nebylo nám dopřáno spočinout v chladivém pažitu tak, jako našim statečným bratřím ve zbrani. Nikolivěk, opět jsme sami sebe zapřáhli. Jako úlitbu bohům sponzoringu museli jsme dopravit naše dělo na další pahorek, tentokráte golfový.  Poté co jsme jjiž cestou knokautovali  jednoho plejera naší odpovědí na dotaz, cože to pijem – totiž vodu, jsme splaveni jak v románu páně Boulleho dostrkali dělo na nám vykázanou pozici. Byla až nahoře na kopci. Jak jinak. Tam jsme se okamžitě stali středem pobavených pohledů zbohatlíků. Evidentně netušili, jaký jsme právě absolvovali vzadu na parkovišti slalom mezi jejich Masserati, Porshi a ObrazekJaguáry.  A evidentně ani to, že tam tudy zase potlačíme naše dělo zpátky.  Poté, co jsme byli dočasně oslepeni nejen pousmívajícími se pohledy, ale i blesky jejich fotoaparátů, nezbylo nám zbědovaným a osamělým bojovníkům, než přejít do protiútoku. Začali jsme dotyčnou high society také fotografovat. Tato defenzivní strategie ukázala se jako velmi účinná.  Thymolíni schovali foťáky. Po nějakém čase se nad námi místní zaměstnanci slitovali a místo koláčků nám konečně přinesli několik džbánů vody. Ta v mžiku zasyčela neznámo kam. Je jistá teorie, podle které se nám okamžitě vsákla do uniforem. Po nezbytné stafáži dvou obětavých dělostřelců v salonku došlo na slavnostní pózování vítězů turnaje s dělem, a posléze i na výstřely.

Už to vypadalo na odchod do tábora, ale kam čert nemohl, nastrčil jednu VIP dámu. Tato byla kupodivu velmi interesována ohledně střílení z kanónu. I nezbylo než znovu nabít a nechat onu dámu v jehlových podpatcích odpálit jednu ránu. Tento její výkon – totiž přiložení doutnáku - byl odměněn potleskem okolostojících, a bohužel i zájmem jednoho velmi blazeovaného pána. Na nátlak suity jeho nohsledů byli jsme donuceni opět nabít a opět svěřit doutnák do cizích rukou. Po jeho odpalu, doprovázeném jeho půlmetrovým odskokem snožmo, nastalo ještě frenetičtější tleskání. Zněly i proslovy typu „Vaše rána byla ještě větší, pane ministře!“  Tato atrakce byla  zdáli doprovázena ještě jedněmi, poněkud menšími výbuchy - totiž smíchu. Bohužel i přesto, že se dvěma smějícím se dělostřelcům  celkem dařilo maskovat se za kolesnou, neušli pozornosti zajišťovatele této akce. Tento projevil velmi neodbytnou touhu se před ministrem blýsknout něčím neobvyklým. I byl jeden poněkud vzpouzející se dělostřelec odvelen od kolesny k dělu a tam představen těmito slovy: „To je ta žena od dělostřelců, pane ministře“. „Těší mě, ženo.“ zaznělo fistulí. Následovala leklá ryba v dělostřelcově chlapáckém stisku ruky. „Těší mě, pane ministře. Ale já jsem nevěděla že jste ministr.“ Zablýsklo se thymolinové „To nevadí“. „Ale já jsem se vám smála!“ Ministr  a zajišťovatel se rozplynuli v davu. Svoji pověst strašlivé jednotky 6éme opět uhájila. Obdarováni nakonec každý jedním půllitrem piva, mohli jsem se konečně spustit i s dělem z kopce dolů a v táboře pak svléknout ze zcela propocených uniforem.

Večeře opět předčila veškerá očekávání. Nikdo sice nepřišel na to, z čeho všeho byla jinak celkem chutná polévka uvařena, ale popravdě, nebylo již mnoho sil na bližší zkoumání. Jak je již na Slavkově tradicí, sotva jsme dojedli, opět jsme si oblékali provlhlé uniformy. Nastal boj s fyzikálními zákony. Objevili jsme neuvěřitelnou schopnost tření mokrých látek. Kdo nazval suchý zip suchým, netuší, kolik možností skýtá mokrá varianta. 

 

Tentokrát nešlo o dobývání jakýchkoliv pozic, tentokrát jsme vláčeli kanon pouze a jen za účelem řádného uctění Napoleonových narozenin. Prodravše se davy zvědavců, z nichž mnozí tahali své ratolesti až těsně zpod našich kol, dostali jsme se na místa. Po menší debatě, zda Bonapartovy narozeniny dostatečně uctí dvakrát 40, nebo dvakrát 20 výstřelů, se konečně velení shodlo - na mírný nátlak dělostřelectva -  že dvakrát 15 a následný jeden společný výstřel šesté a páté artilerie bude dostatečně důstojnou připomínkou Napoleonovy velikosti. Rána šla za ranou, publikum šílelo. Zejména to, co jako tradičně lezlo tam, kam nemělo a pak se divilo, že po zbytek večera neslyší. Nastal klid a tma a po něm obligátní rachejtličky. Konečně jsme mohli definitivně odstavit dělo doprostřed tábora. Bohužel se už ale i valná část osádky jevila zralá k odstavení. Toto se projevilo zejména ve chvíli, kdy se ostatní vojáci jali oddávat průzkumu místních osvěžoven a nebo čilému a bujarému táborovému životu. Dělostřelci mátožně posedávali u kanónu a za jejich vrcholný výkon toho večera lze považovat to, že si k dělu přinesli několik židlí, na nichž se pak za doprovodu Lišákovy kytary pokoušeli následující dvě hodiny neusnout. Mnozí marně. Přesto lze tento sobotní večírek považovat za velmi zdařilý. Dokonce se povedlo všechny umístit do stanů a řádně je zaopatřit i přesto, že neměli ani stany ani přikrývky. Pět minut poté začalo opět cedit.

 

Ranní nástup se již tradičně obešel i bez naší přítomnosti. Pohled na jednotku byl díky tomu o to krásnější. Za nějaký čas se totiž na světle božím postupně z různých míst  zjevovaly ne už oživlé mrtvoly, ale vyspaní a celkem vzato bojeschopní dělostřelci. Po snídani, která se obešla bez cereálií - chleba jaksi už nebyl - docílila naše jednotka provozní teploty a začala vnímat. Bohužel, ke zklamání především majitelů stanů, ani vydatný déšť neodradil diváky, nebo nedejbože hlavní stan od nedělní bitvy. Nakonec jsme nebyli nuceni s dělem vjet do brány zámeckého parku, kde se v té době nacházel hrozen nebezpečně odeštníkovaných civilistů. Než jsme se ale mohli připojit k našim udatným jednotkám, převalila se přes nás ustupující zelená carská klika o síle šesti mužů. Jejich velitel řídil tuto akci slovy to nic, těch si nevšímejte - a hrdinně vedl své muže směrem do parku těsně před ústím naší hlavně. Střetu s námi ovšem tato jednotka přece jen neunikla, neboť postupovala po štěrkové cestě, kudy jedině se s dělem dalo jet. Jejich mazaný velitel navíc pojal ten vychytralý plán, že po jednom z našich výstřelů na nás zaútočí. Bohužel jsme to zaslechli a okamžitě zvolili taktiku šrapnel - místo střely jsme se na jejich řady vrhli za ohromného řevu my. Tato nečekaná živá salva řvoucí obsluhy která se na ně vyřítila místo střelného prachu vzbudila v ruských řadách značnou paniku. ObrazekPřesněji způsobila zmatený ústup až úprk. S pocitem vítězů odebrali jsme se nazpět k dělu a nové pozice zaujali na původní nepřátelské linii. Poté, co jsme dosáhli hrany parku, jali jsme se postřelovat nepřátelský tábor z tohoto návrší. Náš velitel usoudil, že více škody v rakouských liniích způsobíme zde. A hlavně se nám nechtělo pak tlačit kanón zase zpátky do kopce po nyní opravdu rozmoklé cestě. Takto slavnostně a s jasnou nejen výškovou převahou jsme i v neděli opět slavně porazily spojenecké jednotky.

  Co říci na závěr? Viděno od kolesny, z pozice druhé muly?  Byl to další, plodný víkend, plný neočekávaných zážitků, který opět dokonale stmelil jednotku. Již nebylo malých nebo velkých, čistých či špinavých - byli jen zpocení a zapaření. Všichni jako jeden muž.  
 

 

Pro větší obveselení všech (nejen) tažných

sepsala

„Ta žena od dělostřelců“ Olda