Jdi na obsah Jdi na menu
 

Mikulov - Drasenhofen 2010

14. 6. 2010

Mikulov 2010

 

Přestože datum v kalendáři hovořilo jasně, odjížděli jsme na akci v sychravém podzimním podvečeru. Tato skutečnost plus přepokládané celovíkendové ceďáky, o nichž nás vytrvale celé páteční ráno přesvědčovaly letmé pohledy z okna, zapříčinila a odůvodnila vznik velitelského rozhodnutí o přesunu na místo akce v sobotu ráno, namísto páteční noci. Za účelem stmelování se jednotky, zejména pak důkladného začlenění nového člena, totiž mojí maličkosti (lze-li takto hovořiti o více jak třičtvrti metráku živé váhy),  bylo rozhodnuto o přesunu pražské sekce na území Moravy v pátečních hodinách a následném rozbití tábora (neplésti s vyrabováním!) ve velitelském stanu. Této bohulibé činnosti se zúčastnili Radek Pařízek (jelikož měl klíče) a dále přítel nejvěrnější, Serža (jelikož měl odvahu - spát v suchu). Zbytek jednotky pak zbaběle hájil pozice pod heslem „suchý (a střízlivý) nás meteorologové nedostanou“ přímo v Mikulově a širším okolí. Obrazek

Poté, co se v pozdních večerních hodinách mužstvo zdatně a vcelku i rychle nakvartýrovalo k Radkovi, bylo telegrafním spojením informováno, že dlouho vytoužená uniforma je sice došita, ale místo v Mikulově dlí t.č. ve Slavkově. Pražské sekci tak nezbylo nic jiného, než v sobotním ránu uspořádat menší okružní jízdu po Moravě, což následně zapříčinilo menší skluz v nástupu. Pravdou ovšem zůstává, že po příchodu do ležení nezbylo než konstatovat, že ono se zas nic tak hrozného nestalo. Pěchota srdnatě odpochodovala cvičit a z výše zmíněného důvodu jasně vyplynulo, že dělostřectvu opět připadl úkol z nejdůležitějších, totiž hájit dobyté pozice a neposkvrněnost ležení. Nutno podotknouti, že slavná 6é se tohoto úkolu ujala se ctí a vervou jí vlastní – viz fota. Zejména Serža vynikl svou duchapřítomnou ostrahou.  Dále pak v osobě Hliníka bylo zabezpečeno střežení banku, vytvořeného mužstvem za účelem zcela dobrovolného příspěvku na pomník, kterýžto se posléze snažil vymoci od něj Boris, takto plukovní lékař, který to všechno platil (a málem na to i doplatil). Po důrazné domluvě, místy až strkanici, při které bylo otřeseno nikolivěk sebevědomí, alebrž lalok čelní jednoho nešťastníka z řad obsluhy děla, rozhodl se Hliník zcela dobrovolně a rád obnos odevzdati do správných rukou a dále se již o tento nehrdliti.

S ubíhajícím časem vydávala se obsluha děla na průzkum budoucího bojiště, zejména pak se ujišťovala, zda místní osvěžovny mají od loňska řádně opraveny veškeré výlohy a jiné sklem vybavené výplně otvorů. Kontrola tato byla důsledně konána i zevnitř objektů, a brzy bylo zkonstatováno, že žádné významné změny prostor bitvy od loňska nenaznal, a lze tedy vcelku jasně očekávati naprosto stejně ohromující účinky našich zbraní. V brzké době se začaly objevovati jasné známky toho, že se blíží čas oběda. První, zcela bezpochyby důkladně vycvičené jednotky pěchoty, se začaly trousit na svých vratkých nohou do ležení.  A v tuto chvíli, plnou nadějného očekávání, zjevil se opět Boris a pravil cosi o starém, leč půvabném cholerovém hřbitůvku z roku 1866, nacházejícím se jen malý kousek od zámku, ledva bys kamenem dohodil.  I nalákáni touto slibnou a poučnou možností, se skupinka zkruba deseti kanonýrů a jiných bláznů zvedla a jala se pod Borisovým neúnavným vedením směrem k podhradí. Pak směrem k okraji města, směrem k vinicím a pak, v dáli, jasně jsme uviděli roští uprostřed úrodných pálavských muld a v něm se vskutku naskýtal pohled na zubožený starý kříž a další tři pomníčky. Jaké překvapení, jeden z nich náležel i  pruskému gardovému dělostřelci! Po delším rozjímání a důkladné prohlídce, vydali jsme se zpět k zámku. Hnala nás vidina menáže, Borise pak ještě více vidina chladného sklípku, patřícího jedné jeho spřízněné duši. Odolali jsme a v půli cesty nepodlehnuvše sladkému mámení trpkých vín, opustili Boriska a doklopýtali po vzoru pěchoty zpět do tábora. Odměnou byla nám chutná krmě a další pauza, neb bitva počínati se měla až o třetí hodině odpolední. Moudré to rozhodnutí sboru náčelníků!

Dále již citujeme zápis z dobové kroniky 6é Artilerie :

„I nadešla ona slavná chvíle, v níž vojáci se počali řaditi a dělostřelci sebe zapřahati. Po boku statečné artilerie pátého batalionu, vyjela i naše šestiliberka vstříc věcem příštím. Zcela neomylně zamířili jsem pod chrabrým naším velením pod náměstí, až ku místnímu špitálu, kde zaujali jsme své obranné pozice. I vypřáhli jsme hbitě kolesny a otočili hlavně své směrem ku nepříteli. Po krátké době podařilo se nám i doutnáky rozdmýchati a byli jsme hotovi osvobodit ono město vínu zaslíbené od proradných uniformem rakouských a pro větší slávu Francie jeho sklepů dobýti a zbudou-li nějaké, pak i číší vítězných ku větší slávě Císařově pozvednouti! I počaly se první salvy ozývati a zakrátko pak nejen pěchota, ale i naše děla začale na nepřítele kanonádou svou strašlivou dotírati a jej z ulic a náměstí vytlačovati. Řež to byla strašlivá, kupodivu však beze ztrát na životech a majetku civilním obešla se ta. Zkušené již obyvatelstvo městyse tohoto neponechalo nic náhodě a vitriny jeho, jakož i skromná okénka svá vybavilo skly vskutku festovními, jež snesly tu krvavou řež v ulicích bez úhony. Ve třenich těch i na bodáky docházelo, mnohá karé statečně čelila nájezdům proradné kavalerie rakouské, i sám plukovník náš v té řeži málem kavalerií tou zajat byl. Avšak naše pluky rvaly se udatně, jak jen dovedly a brzy počaly nepřítel až ku branám zámku tlačiti. I naše děla byla hordou rakouskou napadena v marném tom boji. Jaké však překvapení pěšáků těch, když naši stateční dělostřelci je počali zajímati a ke svým dělům vléci. S tím nepočítala cháska ta bělostná! Jaký to byl pohled na ubohé, zmatené ty chlapíky!! I bylo již jasno, komu že připadne vítězství a jisté, že hrdla budou svlažována lahodným to mokem z místních sklepů. Vive la France, Vive l’Artilerie Francaise!“

Již to vypadalo, že nastane čas odpočinku, leč neúprostná družební hydra zavelela a za doprovodu bujarých tónů kutálky odněkud  až z Horních Uher, počala se naše i rakouská armáda naloďovati do obskurních vozidel velmi hromadné dopravy, abychom z nich posléze jako jedna hromada také vypadli, avšak již za rakouskou hranicí. Odměnou za tato příkoří mělo nám býti půlhodinové stání na náměstí Drasenhofenu a po něm již jen útok ztečí, vedený místní vinařskou uličkou. My dělostřelci ruče stali jsme se řadovými pěšáky a to pod vedením udatného sergeanta Pierra Rozsypala. I uposlechli jsme ihned přímého jeho rozkazu, a první půlhodinu na rakouském území strávili rozjímáním vleže a pozorováním postávající pěchoty. Když přišel nástup a po něm povel k pochodu a následné zteči, dělali jsme i nadále čest naší zbrani a kryli zcela vzadu pozice pro ústup. Leč, netrvalo  dlouho, a pod vedením našeho sergeanta Rozsypala jsme provedli geniální taktický manévr „a droit a po schodech nahoru“ čímž jsme docílili zákeřného obchvatu protivníka horem. Tam jsme pro změnu kryli ústupové cesty našim statečným Grogneurs- gardistům. Když bylo po všem, byla pro nás cesta ke stolům s občerstvením volná. Leč, přestože pozic jsme těchto dobyli jako první, stoly před námi se prohýbaly množstvímObrazek velmi vybraných pochutin v neuvěřitelném množství 1 koláček na hlavu. I netrvalo dlouho, ostatně - nebyl ani důvod, a opět jsme se valně hromadili ve vozech k tomu určených.

Bylo již k pozdnímu odpoledni, když byli jsme opět vyvrženi – tentokrát už do víru táborového života. Po tradičně ukrutném vítězství našich barev a ještě ukrutnější žízni nadešel soumrak – a to asi o hodinu a půl dřív než měl, z čehož jasně vyplynulo, že jestli nás doteď počasí šetřilo, dál už nebude. Většina z posádky proto odolala lákavé nabídce nedělního balení mokrých stanů a jala se zavčasu naložit dělo s tím, že taktický ústup přece není žádná prohra. Někteří jedinci byli pod tlakem okolí nuceni opustit Mikulov už po večeři, na niž málem ani nedošlo pro zbytečný a panický spěch osazenstva vozu. Valná většina 6éme však řádně oslavila každoroční vítězství  ještě v Mikulově a takticky se stáhla do svých postelí až v nočních hodinách. Bohužel, nebylo mi umožněno oslav těchto se zúčastniti, a tak nezbývá než spolehnout se, že naše srdnatá artilerie připíjela na vítězství i za mně!

Od loukotí viděl a pro vás sepsal
Ulric La Vieille-Riviére

 

Náhledy fotografií ze složky Mikulov 15. 5. 2010